Laskavé podobizny
- Nákupní košík: 0 položek
- Cena objednávky: 0 Kč
- Přejít do pokladny
| Název: | Laskavé podobizny | |
| Autor: | Oldřich Šuleř | |
| Počet stran: | 220 | |
| Vazba: | vázaná | |
| Formát: | B5 | |
| Cena: | 140 Kč | |
Anotace
Beletristicky pojatá encyklopedie 63 portrétů zapomenutých a zapomínaných autorů severní Moravy a Slezska, vždy s ukázkou jejich díla – básně, povídky či prózy. Publikace vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.
Ukázka
Josef Filgas
(1908-1981)
Na přelomu dvacátých a třicátých let zalehla Ostravu – jako celý svět – hospodářská krize. Křivka nezaměstnanosti den ze dne hrozivě narůstala.
Někteří hledali práci za hranicemi vlasti. Patřil k nim také Josef Filgas, vyučený pekař, později zedník, silniční dělník, pouťový prodavač pražených oříšků a tureckého medu, dělník u koksárenských pecí. Do Ostravy přišel z Hané, když otec našel práci ve Vítkovických železárnách. Pěšky jako tulák prošel křížem krážem nejen celou republiku, ale také Německo, Rakousko, Švýcarsko, Francii, poznával svět a lidi. Když se vrátil domů, začal o všem psát do novin. Jeho reportážní výpovědi z cest vydávalo na pokračování České slovo pod názvem „Vagus bloudí Evropou“.
Filgasovy reportáže zaujaly redaktora F. K. Zemana, který v té době vedl literární vysílání ostravského rozhlasu. Píše o tom: „Tenkrát jsme hledali někoho, kdo by na vlnách ostravského rozhlasu mohl za tu šerou Ostravu světu požalovat. Udělali jsme s Prahou a Brnem takový cyklus, myslím, že se to jmenovalo Mladí lidé se dívají na svět. V Praze dali promluvit nezaměstnanému profesorovi, v Brně hovořil nezaměstnaný inženýr, já v Ostravě jsem přivedl k mikrofonu nezaměstnaného dělníka, Josefa Filgase.“ Tak se stal Filgas novinářem a zůstal jím celý život. Zkušenosti hladového tuláka Vaguse, doplněné črtou „Cilka“, shrnul později do knihy „Hledá se práce“ a románu „Cesta do neznáma“.
Ale to se již opět začala roztáčet kola na těžních věžích, co týden zahájili na té či oné šachtě těžbu, v tom či onom závodě spustili stroje, zapálili v hutích vysoké pece. Exotika dálek jako inspirační zdroj vyprchala a ve Filgasově tvorbě již nadále dominuje natrvalo ostravská tematika.
Dětství prožil na ostravské periferii, kam ho s matkou zahnala nouze po smrti otce hutníka. Tam viděl otřesné lidské osudy a právě proto, že poznal život vyděděnců na okraji společnosti nezprostředkovaně, na vlastní kůži, jsou jeho obrázky ze staré Ostravy tak přesvědčivé.
V té době se pouští do odvážného projektu: vydává vlastní časopis „Havířská neděle“, jehož stránky zaplňuje povětšinou sám reportážemi, povídkami, fejetony, ale i verši, a který sám též kolportuje. „Havířská neděle“ dvakrát změnila název („Ostravská neděle“, „Rodná země slovem i obrazem“), až vydavatel a redaktor v jedné osobě časopis zastavuje, aby nemusel uveřejňovat na začátku okupace přikázané „protektorátní“ články. Nicméně bylo to období pro další Filgasův literární vývoj důležité: učil se ztvárnit bohaté životní zkušenosti uměleckou formou – snad bych mohl označit těch několik let jako dobu literárních pokusů a příprav.
Knihy, které Josef Filgas napsal a vydal za války, mají své kořeny v černé ostravské zemi. Je to románový příběh „Stín šachty“, kronika „Pod střechami kolonie“ a reportážní román „Chléb ze železa“. Všechny se upínají k domácímu námětu, který je Filgasovi nejbližší. Zůstávají však svou uměleckou úrovní za reportážemi a fejetony, jimiž získával své literární publikum na stránkách novin a prostřednictvím románových vln, a ze kterých až po válce, v roce 1948, vydal výbor pod názvem „Zapomenutá Ostrava“.
Zde, v drobných prózách, je Josef Filgas umělecky přesvědčivý právě pro zažitou pravdivost své výpovědi. Čteš, a vůbec tu nepřekáží ostravský slang v přímé řeči, neboť cítíš, že tady se autor vydává celý, nic nezamlčuje a nic nepřikrašluje, píše, jak šel život, bez spekulace a kalkulu. „Zapomenutá Ostrava“ je to nejlepší, co Josef Filgas napsal, a neváhám prohlásit, že patří k tomu nejlepšímu vůbec, co bylo o staré Ostravě napsáno.
Zbývá doplnit portrét spisovatele o jeho další, byť méně významnou tvorbu. Připomeňme si ho jako básníka, který vydal sbírky „Padala rosa“ a „Slzičky Panny Marie“, jež sám považoval za okrajové. Pominout však nelze jeho knížky pro děti „Koníček Ivánek“, vyprávění o chytrém důlním koníkovi, pomocníkovi havířů, značnou oblibu u dětských čtenářů získaly postavičky rošťáckých trpaslíků a jejich příhody v knížkách „Mezi Brášky“, „Bráška Lajdáček“, „Brášci v Modré zemi“. Z autorovy pozůstalosti je rukopis pro mládež „Miťka z Lužné“ s podtitulem „Bohatýr valašské země“ (ilustrovaný Janem Kobzáněm). Snad proto byly Filgasovy knížky pro děti tak úspěšné, že v nich hledal autor únik z tíživé válečné skutečnosti. Té se však nevyhnul v knížce literatury faktu z partyzánských bojů na Valašsku „Ploština v plamenech“, kterou napsal spolu s Vladimírem Vaňákem. Avšak nic z toho, tím méně schematické a dobově poplatné povídky „Za mrazivých dnů“ (1953) z výstavby hutního kombinátu, nedosahuje úrovně jeho „Zapomenuté Ostravy“. Kdyby nenapsal nic jiného než tuto knihu, přispěl k obrazu černého města vydatně.
Josef Filgas, spisovatel a novinář, patřil nedílně ke koloritu Ostravy. Poznal jsem ho jako člověka skromného, který si nosil v duši své neradostné dětství proletářského synka. Jako spisovatel si nekladl vysoké cíle, myslím, že trpěl pocitem méněcennosti. Neprávem. Jeho dílo vypovídá o životě, který byl k lidem nemilosrdný, avšak nehovoří o něm obžalobně a ponuře. Povahy byl veselé, a tak i jeho obrázky ze staré Ostravy, ač oslazené vzpomínáním plným citu, se vyvarovaly sentimentality, vykázané za pomyslné hranice lidovou výřečností a prvky humoru. Vyprávění Josefa Filgase má své smutky i své úsměvy, svůj rub i líc, stejně jako sám život. Je to umělecký dokument doby.
Chléb ze železa
Za Hrabůvkou, předměstím města Ostravy, podél řeky Ostravice, na rozloze několika tisíc čtverečních metrů, leží strusková halda. Je časně ráno. Ryby vyskakují nad hladinu řeky, žáby kuňkají pod úbočím haldy. Na úpatí, směrem k řece, povalují se desítky balvanů, jako by je nějaký obr ve vzteku naházel do údolí. „Bombony“ se jim tady říká, a je to struska, která v „kotylách“ (pánvích) ztuhla a zachovala si jejich podobu. Šikmý svah haldy je tu hladký, jinde rozedřený. Nahoře na okraji haldy hledí výhružně do kraje několik bombonů. Některé jsou nakloněny nad svahem a připraveny rozběhnout se dolů k řece.
Vstup a spaní na struskové haldě se přísně zapovídá, - hovoří k příchozímu malá, kdysi bílá tabulka, němý strážce haldy. Smrt obchází kolem a proto člověk přibil na železné kůly tyto vykřičníky.
Chodníčkem, podél kolejí struskové dráhy, po níž malá lokomotiva dováží koliby (vozy, naplněné struskou), ubírají se sběrači železa. Jsou to lidé, kteří buď byli dáni do pense nebo nemají na ni nárok. Dostali povolení ke sbírání železa na struskové haldě. Dříve však podepsali úmluvu, že nebudou požadovati ani bolestného ani nemocenského od správy závodů a pak jim dali průkazky, které je opravňují ke vstupu na haldu a sbírání železa. Jiným je přístup a pobývání na haldě přísně zapovězeno.
Správa Vítkovických železáren odkupuje nasbírané železo a dopravuje je k vysokým pecím, kde je pak znovu taveno Zaplatí za kilo nečistého železa 5 haléřů, za kilo čistého 11 haléřů. Je to, jak se lidově říká „barabská robota“, ale sběrači železa říkají: „Peníze barabske něsu, enem dyby jich bylo.“
Jdou do práce časně ráno, dokud se slunce příliš ostře neopírá do zad. Nesou na ramenou kylofy a kladiva. Mezi sběrači je také parta žen.
Přivstaly si a již pobíhají po svahu haldy. Vyklepávají kousky železa. Větší kusy, které najdou, dopravují nahoru nebo dolů, podle toho, kam to mají blíže. Postaví se jedna vedle druhé a podávají si kusy železa. Je to živoucí pás. Povídají si:
„Karola, včeraj chlopi našli velkou plotnu, měla přes 25 metrakuv.“
„Ja o tym nic něvim, ale je to možne, bo se něska jakši do roboty něženu. – Jak ju zasmyčili?“
„Něvim. Henaj idu. No, co je s vami, chlopi? Dněska něbudětě robiť?“
„Ni. Kdo ma bidu, něch robi,“ – smějí se sběrači železa. Z dálky doléhá supění vlaku. Jedna žena se napřímí a podívá směrem k žofinským pecím: „Už jedu.“
Šš-tatatata-šš-šš syčí lokomotiva, vlekoucí asi osm kolib, naplněných struskou. Dojíždí na určené místo.
„Hej, chlopi, vstavať“ – křičí dolů do údolí vylévači strusky. Cože, někdo na strusce spí? Neviděli ti lidé vykřičníky?
Na úpatí haldy se pohybují otrhané postavy. Jedna vysoká se pomaličku zvedá a zahučí nevrle: „Ani něněchatě ludi spať.“
„Enem němruč a vstavaj. Třa ti isť do roboty. – Pěkny starosta obce, dy se mu něchce rano vstavať!“
„Velci pani ti vstavaju ež v osm hodin“ – odpovídá se smíchem Prokop, starosta struskové obce, nazývané „brenpartije“. Příslušníků této obce je několik a jsou to lidé zklamaní životem. Odešli sem do ústraní, kde se oddali pití brenu. Je to nečistý líh, jenž míchají s vodou a takto rozředěný pijí. Brenaři nejsou zlí lidé. Nikoho neokradou, spokojí se jen s tím, co jim lidé darují.
S nevolí opouštějí nocleháři své pelechy a odcházejí na jiné místo. Tam znovu rozloží kusy hadrů, části to svých ložních souprav. Vyprázdní z láhve zbytek „brenu“ a zase na trošku spaní uléhají. Nedbají na staré bodré přísloví: ranní ptáče dál doskáče.
Vylévači strusky lezou na koliby. Ruce se chopí pák, zuby kol se skřípotem zapadají do sebe, pánev se zvolna vyklopí. „Už letí!“ – Po svahu se řítí vyklopený bombon. Naráží na kusy strusky, uráží je, tříští a bere s sebou dolů k řece.
„Ale peče něska to slunce, ta jak dyby se zvarirovalo. Je to ale dycky lepší, ež dyby luchalo.“
Další pánev se vyklopí, tekutý žhavý obsah vyšplíchne na svah. „Šupa tam eště zustala.“
Šupa je jakási slupka, která po stěnách koliby ztuhne a musí se násilím vyrazit. „Jakube, podaj mi hef tu šinu.“ Vylévači uchopí část kolejnice a buší jí do překlopené pánve. „Hej rup, kizde rub“ – vykřikují při každém úderu.
„Karola, oto sem našla pěkny kusek…“ nedopověděla. Nakloněný bombon se rozběhl k ní. Zaznělo několik varovných výkřiků: „Tynka, utěč!“
Ani jich nebylo zapotřebí. Tynka zpozorovala nebezpečí a utíká dolů. Balvan poskakuje po svahu jako kopací míč hřištěm. Je to tíha! Ostré hrany rozdírají Tončiny nohy, ona však na nic nedbá, jen utíká, aby ušla smrti. Kdyby jen trochu stranou odskočila, byla by se zachránila. Dobíhá ke skupině bombonů, chce se za nimi schovat, ale už je pozdě. Bombon ji dohoní, udeří do zad a sráží k zemi. Pak se zachytí okrajem o jiný a zůstane nakloněn nad tělem mrtvé ženy jako náhrobní kámen.
Muži i ženy slézají k ní. Někdo se rozeběhl na četnickou stanici. Za několik minut přijíždí auto Červeného kříže. Několik párů rukou uchopilo mrtvou a uložilo na nosítka. Muži odnášejí ji k vozu a sunou mrtvou do něho. Auto odjíždí.
„Borak, tela se těšila na vyplatu, že kupi děckam buty.“
„Jaka byla sinna. Musela byť na šup mrtva.“
„Aspoň se dluho nětrapila. Tam ji budě dobře. Šak dyby se stanula na stranu, nic by se ji něstalo.“
„To se fajn mudruje, ale dy člověk v taku chvilu je cely popleteny, ani něvi co robi.“
„No, baby, něchmy referovaňa a drauf do roboty. Zitra nakladamy na vagony. A za tři dny mamy po vyplatě.“
Ťukání zaznívá haldou, jako by se nic nestalo.
(Zapomenutá Ostrava)
