Laskavá setkání
- Nákupní košík: 0 položek
- Cena objednávky: 0 Kč
- Přejít do pokladny
| Název: | Laskavá setkání | |
| Autor: | Oldřich Šuleř | |
| Počet stran: | 236 | |
| Vazba: | brožovaná s klopami | |
| Formát: | jiný ... | |
| Jiný formát: | 165x235 | |
| Cena: | 140 Kč | |
Anotace
Nakladatelství Repronis vydalo v předcházejících letech knihy spisovatele Oldřicha Šuleře Laskavé podobizny (2005) a Laskavé medailony (2007), jejichž téma je vyjádřeno v podtitulu: Zapomínaní a zapomenutí literáti ze Slezska a severní Moravy (u druhé knihy s přesahem do přilehlých oblastí Valašska a Hané).
Od obou knih předcházejících se Laskavá setkání liší v tom, že autor nesleduje výlučně literáty, nýbrž také výtvarníky, hudebníky, nikoliv zapomínané a zapomenuté, nýbrž umělecké osobnosti, které spoluvytvářely či nadále vytvářejí profil Ostravska. Zachována je stylistická tvářnost knihy jako čtivého a poutavého beletristického vyprávění o spisovatelových přátelích ať již osobních, nebo prostřednictvím díla, nepostrádá však ani základní údaje životopisné a o díle, takže se takto pojí složka umělecká s poznávací.
Kniha Laskavá setkání vychází za finanční podpory statutárního města Ostravy, Moravskoslezského kraje a společnosti Živnostenská Development, s.r.o.
Ukázka
Jindřich Wielgus
(1910-1998)
Mou pracovnu zdobí podivuhodná skulptura: asi metr vysoký stromový kmen ještě se zbytky kůry ,rozříznutý vertikálně v půli – a na jeho vnitřní polychromované straně dřevoryt. Zvláštní kontrast: přírod¬ní zdrsnělá podoba statného stromu, ze které vystupuje líbezný dívčí akt. Připadá mi, že charakterizuje tvrdou práci sochaře,ale též jeho citlivý vztah k materiálu. Mám ještě v paměti, jak jsem tu uměleckou řezbu ve dřevě vezl jako vzácnost z Wielgusova vinohradského ateliéru rychlíkem do Ostravy. Velice si považuji rázným dlátem vyryté věnování: Šuleřovi Wielgus 1968.
V obavě, abych o polychromované dřevo přítele sochaře nepřišel, jsem jenom nerad svolil, aby soška byla vystavena na výstavě děl Jindřicha Wielguse. Až později jsem se dověděl, že akt ve dřevě byl prezentován popiskou: Šuleřův dívčí sen. Když jsem to později vyprávěl Jindrovi, vůbec mu to nevadilo, mohl se umlátit smíchy, a smát se uměl srdečně, burácivě.
Když jsem poprvé spatřil jeho něžné kresby dívek, řekl jsem mu:
„Vždyť ty jsi vlastně poeta.“ „No,“ poušklíbl se, „sochař přece musí mít cit pro krásnou modelku. Ale ne sentimentální, to mu ani materiál, který opracovává, nedovolí.“ Měl pravdu. Ale stejně, ty jeho něžné akty v kamení, sádře, keramice, grafice, ve dřevě, ty jeho pérovky a knižní ilustrace s ladnou křivkou dívčího těla! Na mou věru, jako jeho duše!
Rovný chlap přímého jednání, který nejde daleko pro slovo. Stal jsem se kdysi svědkem na nějakém semináři umělců, na němž někteří konjunkturální kumštýři přičinlivě celebrovali předsedovi Krajského národního výboru, který přišel poučovat kumštýře, jak dělat ideové umění, jak sochař Wielgus od plic a bez servítku vyčinil tomuto vysokému funkcionáři za kulturní politiku protežování politicky přičinlivých umělců – dalo se očekávat, že soudruh předseda KNV se mu bude mstít, ale kupodivu se nic nestalo, patrně si spočítal, že pro jeho kariéru bude výhodnější celou záležitost raději nerozmazávat.
Nedovedu povědět, kdy jsme se vlastně sblížili, připadá mi, že jsme byli přátelé odjakživa. „Jak se jmenuju?“ zeptal se mne hned zkraje. Když jsem překvapen odpověděl, že Wilgus, nazlobil se: „Ne! Ne Wilgus, ale Wělgus, s -ie-, Wělgus! Já jsem Karviňok,“ hlásil se hrdě k rodné Karviné. Byl rád, když jsem ho pak oslovoval krajovým nominativem: „Hajnrich!“
„Moje kořeny jsou v hornické kolonii v Karviné. Tam jsem se narodil, tam jsem vyrůstal, tam patřím nejen svým životem, ale i svým dílem.“
