Laskavé medailony
- Nákupní košík: 0 položek
- Cena objednávky: 0 Kč
- Přejít do pokladny
| Název: | Laskavé medailony | |
| Autor: | Oldřich Šuleř | |
| Datum vydání: | 04.06.2006 | |
| Počet stran: | 214 | |
| Vazba: | brožovaná s klopami | |
| Formát: | B5 | |
| Cena: | 140 Kč | |
Anotace
Zkušený spisovatel, publicista a nakladatelský redaktor rozhojňuje nyní svou žeň z problematiky, které se věnuje dlouhodobě, knihou „Laskavé medailony“. V této publikaci se věnuje literátům neprávem opomíjeným, jejichž dílo je ukončeno, tentokrát v širším záběru, když vedle zesnulých spisovatelů ze Slezska a severní Moravy vypravuje také objevně o literátech z Valašska a zčásti z Hané. a to způsobem skutečně laskavým, neboť vzpomíná na autory, se kterými ho pojilo osobní přátelství či jejich dílo. V poutavých životních příbězích tu defilují spisovatelé, z nichž mnozí již vyvanuli z knihoven i z paměti čtenářů. Je jich třiapadesát a je nesnadno alespoň některé připomenout – Božena Benešová, Jan Drozd, Josef Galík, Emilian Glocar, Ozef Kalda, Jan Karafiát, Josef Koudelák, Stanislav Krejčí, Amálie Kutinová, Jaroslav Mazáč, Jaroslav Müller, Ladislav Nezdařil, Františka Pecháčková, Wilhelm Przeczek, Věra Sládková, Jindřich Spáčil, Růžena Svobodobá, František Táborský, Jiří Veselský a další a ještě další, všichni ve vztahu k rodnému kraji. Součástí každého medailonu je ukázka z díla daného autora. Čítanka krajové literatury, daleko přesahující hranice oblasti! Kniha „Laskavé medailony“ je volným pokračováním knihy „Laskavé podobizny“.
Ukázka
Jan Karafiát
V kopcích nad Valašským Meziříčím, ve svahu nad bystřičskou přehradou se tulí dědinka Hrubá Lhota. Na katastrální mapě a vůbec na úředních místech je vedena jako Velká Lhota, ale jakápak Velká, když je po valašsku odjakživa Hrubá (což značí totéž), jedině tohle označení jí přísluší a padne. U silnice stojí, zčásti skryt rozrostlou korunou mohutných lip, dřevěný horský kostelík, ke kterému je přilepen hřbitůvek vskutku jako zahrádka zelená. Idylické zákoutí! Půjčili jsme si od pana faráře (moderního vzdělaného člověka) obrovitý klíč a vstoupili jsme do toho starosvětského svatostánku: střízlivá prostota bez ozdob a bez oltáře, zato se starým harmoniem na pavlači, jasnými barvami vymalovaná, oknem pronikají sluneční paprsky, ve kterých pableskuje zvířený prach, cosi poetického tu tkví pod zčernalými krovy. Sedíme ztišení v lavici, na jejímž opěradle kdosi zapomněl kancionál, a myslíme na Jana Karafiáta, který tu dvacet let působil jako evangelický duchovní a jehož jméno jako by tady v pohádkové atmosféře dosud přetrvávalo.
Na Hrubou Lhotu přišel, když mu bylo dvacet devět let (bylo to roku 1875). Na svůj mladý věk byl velmi vzdělaný, překvapujícího rozhledu – také už poznal kus světa, působil v Německu a ve Skotsku, než dorazil na zapadlou valašskou dědinu se starou písmáckou tradicí. Přivezl si sebou rukopis první části „Broučků“, aby tu dokončil opravy (je tedy mylně vžitá představa, že „Broučky“ napsal důstojný pán – naopak, autor byl velmi mlád). Pamatujete si ještě poetické vyprávění o Broučkovi, o tatínkovi
a mamince, o Janince, o kmotříčkovi a kmotřičce, na celý ten překrásný svět, jak si jej Karafiát vybásnil? Vždycky si říkám, že to musel být laskavý člověk, jestliže dokázal tak citlivě vyprávět o prazákladních věcech člověka, o životě jako o smrti, a připadalo to přirozené a bez tajemství.
Prvně vyšla tato kniha pod názvem „Broučci pro malé i veliké děti“ v roce 1876 „nákladem spisovatelovým“, jenže autorovo jméno uvedeno nebylo. Patrně by zapadla, kdyby si jí po letech, až v roce 1892, nepovšiml redaktor Času a spisovatel Jan Herben, který na ni upozornil svého redakčního kolegu Gustava Jaroše, píšícího pod pseudonymem Gamma. Jaroš přijal knížku s rozpaky, avšak její četba ho tak uchvátila, že napsal do Času nadšenou kritiku, ve které označil Karafiáta za českého Andersena. „Broučci“ se začali rázem „silno číst“, a jak vzpomíná Herben, „s lucernou by se dala hledat rodina, jejíž děti by netleskaly ručkama, když se jim čte, jak na hrobech broučků vyrostly bílé kvítky a nad hrobem tety Janinky chudobička bílá jako mléko s kraječkem jak krev červeným…“ Počet vydání „Broučků“ za sto let už nelze přesně stanovit, vždyť jenom za života autora vyšli šestadvacetkrát a po jeho smrti hodně více než padesátkrát, celkově ve statisícových nákladech a s doprovodem nejpřednějších výtvarníků (Adolfa Weniga, Vojtěcha Preissiga, Jiřího Trnky a mnoha dalších), a všude se setkávali s vděčnými čtenáři; na Mezinárodní výstavě knih v Moskvě 1970 byla tato vzácná kniha vyznamenána první cenou. Od desátého vydání
z roku 1919 už se na titulní straně objevovalo jméno Jana Karafiáta, který v té době žil na odpočinku v Praze (když roku 1895 odešel z Hrubé Lhoty).
„Broučci“ je kniha hluboce humanistická, je to dílo šťastné pohody, jakoby zázrakem vyrostlé z dětského srdce dospělého člověka. Proto k ní měli tak blízko naši přední umělci. J. V. Pleva vypravoval, jaký stesk ho uchvátil, když knížku dočetl, že už nebyla dál, neboť byl jako kouzelným proutkem přenesen do jiného světa, do světa, který mu rozuměl a on jemu. František Hrubín znal celé stránky zpaměti a velice oceňoval, jak spisovatel hlubokého uměleckého citu dokázal několika prostými slovy vyjádřit plastický, bohatý obraz. „Vždyť je to přímo báseň!“ říkával a recitoval:
„A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo,
a ty včely tolik bzučely,
a ta tráva byla taková veliká,
a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali,
a ti cvrčci – ale ti se něco nacvrčeli!“
Jan Karafiát je autorem vpravdě jedné knihy – „Broučků“. Na Hrubé Lhotě sice napsal dvoudílný rukopis „Broučkova pozůstalost“ (kniha vyšla roku 1908) a dvacet let svého života na Valašsku zachytil v pětisvazkovém díle „Paměti spisovatele Broučků“, na Hrubé Lhotě vznikly také některé jeho teologické studie (které patrně zapříčinily, že se dostal se staršími českobratrského sboru ve při a posléze úřad složil a odešel do Prahy). Z jeho díla však nadále přetrvává tato jediná knížka. „Broučci“ žijí dál, ve stále nových vydáních (uškodit jim nemohlo ani zvulgarizované vydání v ruštině „Svetljački“), na jevišti, v loutkových inscenacích, ve filmu, v rozhlasu, na gramofonových deskách,
v televizi. Je to především tím, že vštěpují lidem humanistické ideje nekazatelsky, bez moralizování, v poutavém, citově hlubokém příběhu, krásnými obrazy a krásnou řečí.
A třebaže „Broučci“ nevznikli na Hrubé Lhotě, zdá se mi, kdykoliv zavítám do té dědinky, že zcela jistě byli domovem právě tam, na rozkvetlém svahu s bzukotem včel u dřevěného kostelíka.
Broučci
A broučci se měli rádi a poslouchali. Svítili a svítili, berušky doma hospodařily,
a neměli nikde v ničem žádný nedostatek, ale ve všem všudy veliký dostatek. A když broučci jednou hned po slunce západu přiletěli do té zahrady u toho pěkného domu,
ó, tam dole, to bylo shonu! Služky sem a služebníci tam, a tam nahoře, to bylo světel! A takový dlouhatánský stůl a kolem něho plno paní a pánů. A tam na horním konci seděla ta krásná, krásná panna s krásným věnečkem na hlavě a vedle ní takový krásný voják se zlatým límcem. A ten kaštanový Fréda tam také byl a měl také zlatý límec. A ten bělohlavý Pavlíček tam také byl. Byl všecek černý a měl v dírce u knoflíku tři bělounké chudobičky.
„Broučci, podívejte se! Zde mají, myslím, svatbu,“ povídal tatínek a ohlížel se po zlatohlávkovi. A opravdu, zlatohlávek seděl se založenýma rukama tam navrchu na pootevřených dveřích. „Zlatohlávku, viď, to zde mají svatbu!“ – „I bodejťže mají! Vidíš tamhle nevěstu s tím krásným věnečkem! To je Elinka.“ – „A kohopak si bere?“ –
„I toho pána vedle s tím zlatým límcem. Pane, to je pán!“ A tatínek byl rád, ale – že musejí svítit. A svítili a svítili.
A byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jenom ještě pozvali všecky ty broučky z roští. A oni přišli a sedli si kolem kamen
a jedli a pili a povídali si. Ale ten starý brouček z roští prorokoval, že bude zlá zima, že to pozoroval na mravencích, a oni že mají jaksi málo dříví. „I my ho máme hromadu,“ povídala maminka. „Od loňska nám ho hromadu zbylo a letos jsme dělali celé léto
o dříví. My bychom vám ho mohli trochu dát.“ A tatínek, že ano, a broučci všichni, že ano, a tak se pomodlili a rozloučili, a že se právě ještě udělal pěkný den, nosili broučci tam pod dub dříví. Hodně jim ho tam zanesli. Pak si už jen všecko snesli a urovnali, všecko uvnitř i zevnitř mechem ucpali – už to měli – a ještě se pomodlili:
Podvečer tvá čeládka
co k slepici kuřátka
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.
Pac a pusu, a už leželi a už spali a spali a spali.
(Broučci pro malé i velké děti)
