Lidové pověry
aneb víly tančí nejvíce za svitu měsíce
- Nákupní košík: 0 položek
- Cena objednávky: 0 Kč
- Přejít do pokladny
| Název: | Lidové pověry | |
| Podtitul: | aneb víly tančí nejvíce za svitu měsíce | |
| Autor: | Miriam Prokešová | |
| Počet stran: | 64 | |
| Vazba: | brožovaná | |
| Formát: | jiný ... | |
| Jiný formát: | 120x170 | |
| Cena: | 57 Kč | |
Anotace
Ačkoliv se to nezdá, různé pověry nás provázejí našimi životy neustále. Staly se nedílnou součástí každodenního dne. Některé však postupně zanikají, snad i proto, že způsob života se mění. Třeba kominíka tak často jako v minulosti na ulici jen tak běžně nepotkáváme.
Různorodé pověry však neustále žijí mezi námi a dá se říci, že se době a jejím změnám přizpůsobují.
Tato publikace chce připomenout především některé pověry dávné, spjaté s minulostí našeho kraje, jde o pověry vztahující se k různým nadpřirozeným bytostem, rostlinám, obdobím a dnům v roce.
Ukázka
OHNIVÝ CHLOPEK (FEUERMANN)
Bylo to strašidlo lidského původu, v podstatě duše hříšníka, která se objevovala v podobě ohnivého sloupu nebo sudu, draka či plaménků v bažinách.
Pro člověka byl nebezpečný, protože jej mohl zavést a zmást z cesty, utopit, popálit či roztrhat.
Mohl však také pomáhat zbloudilým, pokud projevili vděčnost a pokud mu poděkovali tolikrát, kolikrát to potřeboval ohnivý chlopek pro své vysvobození. Duši hříšníka v podobě ohnivého chlopka mohly totiž vysvobodit pouze ty dobré skutky, za které mu dotyčný
poděkoval…
„Nočním chodcům se též zjevoval ohnivý chlopek. Ten však nikomu neublížil, dokonce lidem posloužil a byl vděčný, když mu patřičně za jeho službu poděkovali.
Vypravovali staří lidé, že ohnivý chlopek byl kostelník, který za krejcar pokutoval (trestán proto, že odcizil krejcar) a za trest musel svítit tak dlouho, až ho někdo vysvobodil, což se stalo tím, že mu poděkoval: ,Zaplať Pan Buh telkorazy, kelko potřebuješ.‘“ (Salichová, str. 407).
„V Polance byla jedna stará dřevěná chaloupka a v ní meškala chudobná stará roba. Celé dny přadla u okna. Každého večera k ní přišel ohnivý chlopek a svítil jí do okna. Ona seděla u kolovrátku a přadla, jak dlouho se jí chtělo. Když skončila, tak poděkovala, a příští večer jí svítil zas. Byla tomu velmi ráda, protože neměla ani na světlo…“ (tamtéž, str. 409).
Ohnivému chlopkovi se říkalo také „feuermann“, který podle dalších pověr bohatým a lakotným skrblíkům zakládal ohně, aby je za jejich lakotu potrestal.
Na Ostravsku byli také populární skalní skřítci – Berggeist, se kterými se mohli setkat havíři hluboko pod zemí.
Kromě ohnivých chlopků byly známy také bludičky, různá světýlka, bludná světla, světlonoši, kteří pocházeli z duší těch zemřelých, kteří skonali většinou násilnou smrtí, nebo z duší nekřtěňátek atp. Zjevovali se nejen v bažinách, ale i na hrobech, v podobě dětí nebo mužíků s lucerničkami, kahánky, nejčastěji za temných zimních nocí, o Dušičkách, před Vánocemi nebo také o půlnoci Štědrého večera.
„Když šel člověk pustou nocí, mohl potkat nebo vidět malá světélka, kterým staří lidé říkali nočnice. Zčista jasna vyskočily na lukách nebo mokřinách ze země plamínky, které se řadily do dlouhé řady, poskakovaly v kruhu a prováděly svoje reje, až člověka, který šel za nimi, zavedly do močálu. Jen ten, kdo si zavčas vzpomněl na Pána Boha a sáhl po růženci, byl od zlé moci zachráněn,“ (Salichová, str. 405).
